‚Alarmující případ pro ostatní.‘ Proč poslal soud v USA do vězení s masovým střelcem i jeho rodiče

Matěj Skalický mluví s Pavlem Novákem, zpravodajem Českého rozhlasu v USA

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

11. 4. 2024 | Michigan

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 poslouchejte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Použité fotky:

Pavel Novák | Foto: Khalil Baalbaki | Zdroj: Český rozhlas

Soudkyně Cheryl Matthewsová v americkém Michiganu poslala na 10 až 15 let do vězení oba rodiče mladíka, který v roce 2021 zastřelil čtyři spolužáky. | Foto: Mandi Wright | Zdroj: Reuters/USA TODAY NETWORK

Michigan Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Deset až patnáct let stráví ve vězení rodiče mladíka, který před třemi lety zastřelil čtyři své spolužáky. Jak soud v Michiganu tenhle verdikt zdůvodnil?
Zdůvodnil to tím, že rodiče zanedbávali péči o něj a to velice dlouhodobě. Nešlo jen o to, že mu zpřístupnili zbraň, která nebyla dobře zajištěná, a zkrátka museli vědět o tom, že ji může použít. Byla to soustava mnoha zanedbání. Dělo se to velmi dlouhou dobu a oni opravdu vůbec nevěnovali pozornost tomu, co se s jejich dítětem děje. Dokonce ani tehdy, když byli na poslední chvíli pozváni do školy, neudělali nic. Mohli přitom udělat mnoho drobných zákroků, které mohly tragédii odvrátit. Proto soud stanovil deset až patnáct let. V případech neúmyslného zabití se normálně dává sazba sedm let, ale v tomto případě prokurátoři navrhovali deset. To žádali i příbuzní čtyř obětí, protože to byl příklad opravdu hrubého dlouhodobého zanedbání, a také žádali soudkyni, aby to byl trest exemplární.

Proč ten rozsah? To ještě není přesně dané?
Je dané, že to bude minimálně deset let, ale v právním systému je to tak, že výrok zní deset až patnáct let. To znamená, že po deseti letech mohou požádat o podmínečné propuštění. Pokud posudková komise vyhodnotí, že se třeba dobře chovali ve vězení, může je propustit po deseti, dvanácti letech. Ve vězení ale nestráví víc než patnáct let, pokud se tam nedopustí dalšího trestného činu. Maximum je tedy patnáct, ale až po deseti letech mohou požádat o podmínečné propuštění. Deset let tam stráví určitě. 

Střelec byl odsouzen už loni, dostal doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Stalo se to už někdy v USA? Nebo je to zcela bezprecedentní verdikt? 
Tohle je úplně první verdikt, kdy za čin svého nezletilého dítěte půjdou do vězení i rodiče. Proto je to tak zvláštní a tak medializované, protože se to ještě nikdy nestalo. I to, že ten nezletilý dostal doživotní trest, je zvláštní, ale podle práva státu Michigan to zkrátka možné je. A to, že za to byli odsouzeni i jeho rodiče, to je opravdu něco, co se ještě v dějinách americké justice nestalo. 

V USA to tedy vyvolalo velké reakce? 
Celé to přenášela televize CNN a možná i další stanice, takže o to byl velký zájem. Psaly o tom i všechny noviny, některé měly online zpravodajství, některé to potom rozebíraly, co se vlastně stalo. Přenášely i celý příběh rodiny Crumbleyových. Dostalo se tomu tedy velké mediální pozornosti, a když jsem to téma nadhodil třeba se sousedy nebo s někým, koho jsem potkal, tak pokyvovali hlavou a říkali, že to je strašné.

Varovné signály

Událost se odehrála před třemi lety, 30. listopadu roku 2021 tehdy patnáctiletý střelec na střední škole ve městě Oxford u Detroitu zabil čtyři své spolužáky. Co se tehdy stalo? 
Bylo to úterý. Čtvrtek předtím byl svátek Díkůvzdání, potom byl takzvaný Černý pátek, kdy bývají v obchodech slevy. Tehdy šel otec se synem do obchodu se zbraněmi. Otec mu koupil zbraň v ráži 9mm, ale musel to koupit na sebe. Nesměl říct, že to je pro syna, měl to být vánoční dárek. Další den s ním šla matka na střelnici, aby si to vyzkoušel. Zbraň si vzal následující úterý do školy, o čemž rodiče údajně nevěděli. O přestávce šel na záchod, tam ji vytáhl z batohu a na chodbě postřílel čtyři spolužáky. Sedm dalších lidí zranil. 

Soud to odůvodňoval tak, že matka vzala syna na střelnici, otec mu koupil zbraň? Nebo tam byla ignorace vážnějších, varovnějších signálů? 
Oni je nesoudili za to, že mu pořídili zbraň nebo že měli doma nezajištěnou zbraň. Zákony státu Michigan totiž neříkají, že by měly být zbraně v domácnosti nějak zabezpečené nebo že by je nemohly dostat do rukou děti. Tam bylo spoustu zanedbání v tom smyslu, že si nevšímali jeho zdravotního stavu. Bylo tam mnoho signálů, které je mohly upozornit na to, že se s tím chlapcem něco děje. 

Začalo to už na jaře roku 2021, když ještě doznívala covidová pandemie. Celá rodina tím byla docela postižena – otec, který pracoval v telemarketingu, přišel o práci, pak byl řidičem u rozvážkové služby s jídlem. Matka pracovala v realitní kanceláři, takže ta si práci udržela. Syn měl už na jaře velké psychické problémy, například s matkou si přes textové zprávy dopisoval, že se doma bojí – že se na něj valí nějaké obrovské koule, že tam někdo straší, že tam někdo chodí, a chtěl, aby přišla domů. Ona na to příliš nereagovala, a když o tom spolu doma mluvili, tak viděla, že je ve stresu. Aby tedy lépe spal, dala mu nějaký prášek, Xanax nebo něco takového. Tímhle řešili svoje problémy.

Potom nastaly problémy i finanční, nedostávalo se jim peněz na chod domácnosti. Někdy v létě se dohodli na tom, že se pár rozejde a budou žít odděleně, nicméně stále zůstávali v domě, kde bydleli. Na prosby syna, který viděl, že se s ním něco děje, nereagovali, speciálně matka, kterou žádal o to, aby ho vzala k lékaři. Ona měla z práce zdravotní pojištění, které se však nevztahovalo na syna a manžela, a jít k lékaři v USA znamená docela velké finanční náklady. Takže i to mohlo mít roli v tomto případu, kdy se snažila to řešit doma a se synem k lékaři vůbec nešla. V té době byla také zamilovaná – měla mimomanželský poměr, tuším, že s hasičem v té obci a spíše se věnovala jemu a svým oblíbeným koním než synovi. Všechny tyto nedostatky a zanedbání vedly k tomu, že soud řekl, že tam bylo mnoho možností, kdy mohli zabránit tomu, aby vývoj pokračoval. Nikdy nezakročili, nezkontrolovali jeho instagramové účty, na co se kouká, co sleduje na internetu. Nezajímali se o to. Zajímali se o sebe a syna nechali na pospas, i když se svěřoval třeba kamarádce nebo kamarádovi, psali si SMS zprávy o tom, jak je mu špatně, jak u něj vítězí temná strana síly a podobně. Dokonce měl i videa, kdy v létě našel otcovy zbraně, které měl doma a pohrával si s nimi, a video pak poslal kamarádovi. Tohle všechno byly důkazní materiály o tom, co se dělo v domácnosti, v rodině a jaká zanedbání v péči toho evidentně duševně nemocného chlapce byla.

Celá řada zanedbání

Četl jsem, že heslo do sejfu, kam ukládali zbraně, bylo 0-0-0…?
To je pravda. V domě měli na zbraně sejf, bezpečnostní schránku, nicméně na sejfu bylo standardní továrně nastavené heslo, 0-0-0, tudíž se dal normálně otevřít. Proto se také syn ke dvěma zbraním, které měl James Crumbley doma, mohl dostat a mohl si je prohlížet. A protože o tom jeho zájmu o zbraně asi věděli, tak aby dostal nějaký dárek po svátku Díkůvzdání, tak mu koupili jeho vlastní zbraň, což není tak úplně nenormální. Tady se dětem zbraně kupují, dokonce je v obchodech se zbraněmi možné najít třeba takové malé růžové pušky, které opravdu střílí. Takže tady to není úplně neobvyklé, že se děti učí střílet a to, že s ním matka hned druhý den šla pistoli vyzkoušet a on si potom v pokoji vyvěsil dva terče ve tvaru busty a do nich nastřílel, tak to také o něčem svědčí. Jeho matka dokonce dala na svůj Instagram fotografii pistole s tím, že toto bude vánoční dárek a dala tam i nějaký příspěvek o tom, jaké hezké chvíle na té střelnici spolu jako syn a matka prožili. 

To, že syn psal matce, že má nějaké potíže a že se mu matka v tu chvíli moc nevěnovala, to padlo i u soudu. Na zprávy mu měla odepsat snad až po dvou dnech, protože v mezičase byla se svými koňmi, fotila si selfiečka, jak na nich jezdí a tak dále. Zajímal by mě ještě průběh jednoho dne – na začátku jsi říkal, že rodiče na pozvání navštívili školu, že se s jejich synem něco děje. Kvůli čemu tam byli pozvaní? 
Úterní schůzce ve škole ještě předcházelo to, že ho už v pondělí učitel angličtiny přistihl, jak si pod lavicí na mobilu prohlíží nábojnice. Zavolali si ho do kanceláře výchovného poradce a tam to s ním rozebírali. Jasně mu řekli, že zájem o zbraně je celkem v pořádku, ale že to musí provádět ve svém volném čase doma, do školy to zkrátka nepatří. On to pochopil, ale i tak informovali rodiče. Doma z toho byla hádka – matka mu říkala, že to snad nemyslí vážně a ptala se, jestli jim aspoň ukázal obrázek té zbraně, co mu koupili. On řekl, že ne. Takhle si odpovídali po těch smskách. Potom doma asi dostal vyčiněno a popsal do svého deníku, který si psal, svoje pocity. Popisuje tam, jak je mu špatně a v záznamu z pondělka je, že se zítra bude střílet – zítra to udělám, mám vás oba rád. V úterý se zase při jedné hodině – tuším, že to byla angličtina – díval na videa, záznamy nebo nějaké informace o střelbách ve školách. Potom si při hodině geometrie učitel všiml toho, že na pracovní sešit namaloval člověka se zbraní, přímo také zbraň a projektil, a vepsal tam nápisy jako „svět je mrtvý, všude je plno krve, ty myšlenky se nedají zastavit, pomozte mi“. Mysleli si, že má myšlenky na sebevraždu, proto zavolali rodiče. Matka psala svému manželovi, ať jí ihned zavolá, že je to naléhavé. Oba se sešli ve škole, kde jim ukázali ty obrázky a řekli, že by bylo dobré vzít syna k nějakému specialistovi, nejlépe dnes, protože mají obavy, že si ublíží nebo že ublíží někomu jinému. Oni ale řekli, že ho ten den k doktorovi vzít nemohou, protože mají práci. Pak odešli, protože řekli, že nemůže zůstat doma sám. I škola usoudila, že bude lepší, když zůstane v kolektivu. To se stalo přibližně v půl jedenácté dopoledne. Schůzka byla velice krátká, asi patnáctiminutová, takže to příliš nerozebírali. Za dvě hodiny nastalo to, že z batohu vytáhl zbraň, o které škola nevěděla, že ji má – neprohledali mu batoh, což mohla být chyba – a začal střílet.

„O problémech jsem nevěděla“

Soudních stání bylo několik – separátně soudili matku, pak otce, a pak oba dohromady. Jak se rodiče u soudu hájili? Na čem byla postavená obhajoba? 
Hájila se především matka, otec ve svůj prospěch nijak nesvědčil. Hlavně také nevypovídali v případě toho druhého. Matka se hájila tím, že o problémech nevěděla, že si nikdy nemyslela, že by její syn byl schopen někoho zabít, a že zabezpečení zbraně měl na starosti hlavně otec.

„My husband and I used to say we had the perfect kid. I truly believed that. (…) If I even thought my son would be capable of crimes like these, things would have absolutely been different.“

Nejdřív vypovídala, že by neudělala nic jinak, než udělala tehdy. Teď při posledním stání, když měla právo posledního slova, řekla, že to bylo špatně pochopené, že by samozřejmě jednala jinak. To už ale byla pozdní obhajoba. 

„With the benefit of hindsight and information I have now, my answer would be drastically different.“

matka střelce (YouTube - AP, 9. 4. 2024)

Omluvili se rodinám obětí, prokurátor se ale pozastavil nad tím, že nebylo znát, že by měli nějaké výčitky, nebo že by uznali chybu. Jejich obhájci se snažili vysvětlit, že byli dobrými rodiči a že se snažili udělat všechno pro svého syna, nicméně důkazů o zanedbání byla celá řada. Například při koupi zbraně dostanete i takový řetízek, kterým se dá zbraň zabezpečit. Provlékne se přes nábojovou komoru a prostor pro zásobník a tím se zamkne, což zamezí tomu, aby se zbraň dala nabít. Tak například tenhle řetízek byl nerozbalený, vůbec ho nepoužil. Přitom to byla otázka deseti vteřin, to dokázali i prokurátoři. Zanedbání tam bylo mnoho a jejich obhajoba byla velice chabá. 

Masových střeleb se v USA děje hodně. Žaloba pak často přichází i na rodiče střelců, ale teď se skutečně bavíme o bezprecedentním případu, kdy byli rodiče odsouzeni. Myslíš, že rozhodnutí v Michiganu může být precedentem do budoucna? 
Žaloby na rodiče přicházejí, ale jsou to většinou civilně právní žaloby o odškodné a tak dále. Nejsou to žaloby trestní, že by byli oni sami trestně odpovědní. Toto je opravdu evenement, který se nikdy neobjevil. Nicméně je to rozhodnutí v jednom státě. Není to rozhodnutí federálního soudu, takže se nemůže stát precedentem pro celé USA. V Michiganu to umožnil speciální zákon, který říká, že jsou rodiče zodpovědní za to, že jejich děti nebudou působit příkoří jiným dětem. O to se rozsudek opíral. V některých amerických státech to je, ale zdaleka ne ve všech. Teď to určitě vyvolá občanskoprávní žaloby vůči rodičům a příbuzným nezletilých střelců, ale asi to nemůže mít paralelu ve všech dalších státech. Že by tam prokurátoři také žalovali rodiče z trestní odpovědnosti, to se pravděpodobně nějak široce nestane. Nicméně je to alarmující příklad pro ostatní a možná v těch státech, kde mají podobné zákony jako v Michiganu, se prokurátoři odhodlají k tomu, že budou žalovat právě i rodiče kauzách, které – bohužel, to asi víme všichni – nastanou. Protože hromadné střelby a to, že se jich dopouštějí třeba i studenti ve školách, je tady celkem běžné. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: CBS News, ABC News, CBS Detroit, BBC News, CNN a AP.

Matěj Skalický

Související témata: podcast, Vinohradská 12, střelba, USA, soud, Michigan, rodiče, střelec