O vyšívání nesní každý senior, říká autorka příručky o komunikaci stáří. Nezobecňujte, respektujte, vzkazuje
Po pětašedesátce lidé přichází o svou původní identitu a jsou zařazeni do jednolité hmoty lidí, míní autorka příručky o komunikaci stáří a péče Petra Wattelle. Kvůli zažitým stereotypům podle ní senioři přichází o zájmy a hůř naplňují své potřeby a přání. Respekt úplně stačí,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz. Připomíná i situaci profesionálních pečovatelů, kteří bojují s nízkou prestiží a nedostatečným finančním ohodnocením.
Co vás vedlo k vytvoření příručky a fotobanky?
Původní motivace udělat manuál vyšla z kulatých stolů, kterých se účastnilo kolem 80 lidí. Půl roku jsme mluvili s pečovateli, politiky, rodinnými pečujícími nebo třeba studenty pečovatelských oborů. Chtěli jsme znát jejich problémy a potřeby, protože vycházíme z toho, že abychom jim mohli pomoci, musíme opravdu spolehlivě vědět, co přesně je trápí.
Zároveň jsme se soustředili na obsah médií, neziskových organizací nebo personálu ze zařízení pro seniory a inspirovali jsme se v zahraničí, především teda na sever od nás. Tam je ta komunikace na velmi dobré úrovni. Sami jsme se chtěli v tomto ohledu posunout. Pamatuju si, ještě v začátcích, že jsme občas používali nějaké vyjádření nebo fotky, které nám postupem času přestaly vyhovovat.
Jak vypadá stáří. Nová fotobanka ukazuje různost seniorů a práci pečovatelů, vznikl i manuál
Číst článek
Mohla byste být konkrétnější?
Můžeme si přát lepší podmínky pro pečující, můžeme jim přát více peněz a větší prestiž, aby byli vnímaní jako profesionálové, ale vždycky musíme začít především u sebe. Když jsme mluvili s řediteli nebo ředitelkami domovů pro seniory, o svých zaměstnancích se vyjadřovali třeba jako o holkách. A když se tady ta vyjádření potom pouští ven, tu profesi to trošku degraduje.
Myslíme si, že si ta profese zaslouží, aby byla nazývána pravým jménem. A to samé se týká seniorů. Chtěli jsme, aby ty fotky vypadaly líp a aby se upustilo od označování babička, děda, staroušci. Prostě jsme se chtěli vrátit k oslovení - jméno, příjmení - člověk.
Jednolitá hmota lidí
V čem jsou pojmy jako babička nebo staroušek problematické?
Ve chvíli, kdy tuhle nálepku člověk dostane, přichází o svou původní identitu a je zařazen do nějaké jednolité hmoty lidí, přichází o konkrétní zájmy a hůř se mu naplňují jeho potřeby a přání. Ale ta rozmanitost, zvlášť u seniorů, je prostě obrovská. Není pravidlo, že když začne člověk žít v pobytovém zařízení, že ho najednou začne bavit háčkování, vyšívání nebo keramika, přestože do té doby třeba rád psal.
Já k tomu přidám svou zkušenost, kdy jsem byla v porodnici a rodila jsem svoje první dítě. Pro mě ta důstojnost skončila tím, když mi navlíkli košilku a začali mi říkat maminko. To byl přesně ten moment, kdy se to začalo hýbat směrem, který jsem si nepřála.
Jsou v důchodu a píšou Wikipedii. ‚Ověřuju, jezdím na místo, fotím,‘ popisuje autorka středočeských hesel
Číst článek
Jaký mají Češi obrázek o seniorech a pečujících?
To nemůžu říct. Musela bych sedět stovky hodin u jednotlivých mediálních obsahů a udělat mediální analýzu. Snažila jsem se to najít, ale vlastně ten materiál neexistuje a přijde mi to škoda. Můžu vycházet jenom z toho, co vidím, a ze zkušeností, které za ty roky mám. A to jsou ty, které si můžete přečíst v manuálu.
Jak vlastně příručka vznikala?
Po už zmíněné rešerši přišlo načítání odborné literatury, kdy jsem spolupracovala s českou socioložkou a sociální gerontoložkou Lucií Vidovićovou. Zároveň jsme si řekli, že když už příručku budeme dávat dohromady, chceme znát podmínky novinářů. Mluvila jsem s Norou Fridrichovou, s Leou Surovcovou nebo třeba s Norou Grundovou. Chtěli jsme vědět, co řeší ve svojí práci, třeba že mají nějaké uzávěrky.
Nám jde často o rozmanitost seniorů, ukázat je v co nejvíce možných pozicích, ne jenom třeba v posteli, na lůžku nebo v pobytovém zařízení. Ale potom jsme zjistili, že novináře často tlačí čas, a tak jsme jim chtěli nabídnout nějaké alternativní možnosti. I proto jsme se rozhodli, že manuál nemá smysl vydávat, pokud k němu nebudeme mít fotobanku.
Frustrace a únava
Jaká je ta správná cesta, jak komunikovat o stáří a pečovatelské profesi?
Řekla bych, že správná cesta spočívá v lidství, nehledě na věk nebo profesi. Pokud každému člověku dáme respekt, tak to vlastně úplně stačí. A stejně tak to souvisí s tím zobecňováním. Každý jsme originál, nedá se aplikovat jedna věc na všechny.
Šumění vodopádu nebo zpěv ptáků. Vědci budou v domovech seniorů testovat účinky zvuků přírody
Číst článek
V příručce uvádíte, že chcete zvýšit prestiž pečovatelské profese a zlepšit podmínky pro jejich výkon. Z čeho to podle vás plyne, že v Česku mají sociální pracovníci nízkou prestiž a špatné podmínky pro sovu práci?
Nízká prestiž je dána určitě tím, že jsou pečující nedostatečně zaplacení. Moje kolegyně Martina Dvořáková provedla výzkum o tom, jak se vlastně mají pečující v Česku a přišly jsme na to, že podstatná část z nich vychází s penězi, které má, jen tak tak. Peněz je tak málo, že tu práci tolik nechtějí dělat muži, protože jsou to často živitelé rodin, a tím ta prestiž zase klesá.
Další věc je ta, že jsou v médiích exponovaní dost málo. Z pečujících často vídáme v médiích jenom třeba části těla, ruce, záda. A zatímco jsme schopni naprosto jednoznačně říct, co dělá třeba lékař nebo učitelka, u těch pečujících je to trošku jinak. Podle mě je to zarážející, protože stejně tak jako toho učitele nebo lékaře, tak i toho pečujícího bude potřebovat v životě drtivá většina z nás, ať už pro sebe nebo pro člena rodiny.
Jak se to odráží v každodenní činnosti profesionálních pečovatelů?
Narážíme na to, že jsou neskutečně přetížení, nedostatečně ohodnocení a společnost ani často blízké okolí nebo rodiny klientů si jich neváží. Z toho pak vzniká frustrace a obrovská únava.
Tím, že jich je v profesi málo, často za někoho zaskakují a pracují přesčasy. To vám pak nepřináší radost z práce a těžko můžete klientovi dát to, co byste chtěla. Pokud chceme, aby bylo dobře těm, kteří potřebují pečovatelské služby, musí být dobře taky těm, kteří služby vykonávají.
Na důchod je nejlepší koloběžka. Dvojice penzistů objíždí všechna krajská města
Číst článek
‚Všichni jsme senioři‘
Vaše fotografie již využívají lidé ve Francii, Dánsku, ale i ve Spojených státech nebo v Asii a Austrálii. Co to o vaší práci vypovídá?
Podle mě to vypovídá o tom, že nedostatek dobrého obrazového materiálu vnímáme nejenom my, ale i lidé ve světě, a že ten přístup k fotkám je velmi náročný, zvlášť co se týče pobytových zařízení. Často se jedná o intimní momenty a je velice náročné získat všechna práva a souhlasy. My jsme všechno pořizovali s informovaným souhlasem, ti lidé velice dobře věděli, jaká fotka to přesně je, jak na ní vypadají a že jde do světa.
Máte už nějaké ohlasy i na příručku? Víte o někom, kdo ji aktivně využívá?
Zmíním zde Gabrielu Drastichovou, což je ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu. Hodně jsme spolu diskutovaly o tom, jak seniory zobrazuje projekt Ježíškova vnoučata, což vzniklo jako velká srdcovka a na začátku tam bylo upřímné přání seniorům pomoci. Ale tím, jak se ten projekt stal neskutečně oblíbeným a šířil se doslova živelně, s tím se šířily i ty fotky.
Vlastně jich bylo takové množství, že jsme si začaly uvědomovat, že Ježíškova vnoučata pomáhají formovat to, jak se v Česku o seniorech mluví. To byl ten moment, kdy si Gabriela řekla, že je potřeba zatáhnout za ruční brzdu a něco změnit. Vlastně i Lea Surovcová, když jsme spolu diskutovaly na panelovce, mi říkala, že je ta příručka udělaná dobře, že se jí líbí.
Proč by se tedy měla širší veřejnost zajímat o témata stáří a péče?
Protože všichni jsme senioři, tedy jednou budeme, jenom zatím máme jiný věk. Je to normální, přirozená fáze lidství. Pokud se nás to netýká právě teď, týká se to třeba našich rodičů nebo prarodičů.
