Vrací se kultura, která nenávidí politiku. Za první republiky to bylo stejné, tvrdí Bělohradský
V Den boje za svobodu a demokracii si Český rozhlas Plus společně s Václavem Bělohradským, Pavlem Žáčkem, Václavem Profantem a Jefimem Fištejnem připomněl boj proti dvěma totalitám – nacistické v roce 1939 a komunistické o padesát let později. „Mě fascinuje, že když selhává politika, tak za to může kultura,“ reagoval v pořadu Názory a argumenty Martin Profant z Filosofického ústavu Akademie věd.
Studentský vůdce z roku 1989 Pavel Žáček přiznává, že další vývoj si tehdy představoval velmi naivně. „První rok až dva jsme si všichni mysleli, že to zvládneme rychleji. Neřešili jsme jen čtyřicet let komunismu, ale i to zadržované z dob nacistické okupace. A to jsme nezvládli,“ řekl současný poslanec za ODS pro Český rozhlas Plus.
„Sice jsme se dostali do prostoru obrovské svobody, ale nemohli jsme dohnat to informační embargo. Byl jsem rok na univerzitě v Kalifornii a když jsem stál vedle stejně starého Američana, tak to byly dva rozdílné světy. A velmi dlouho trvá, než se sejdou,“ dodává.
Filozof Václav Bělohradský připomíná i naivitu tehdejšího politického programu a hesla „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny“, naopak prý bylo třeba podpořit vznik klasické demokracie a stranického systému.
„Velmi brzy se také začala vracet stará česká politická nemoc, tedy nedostatečná inkluze. Slováci se necítili dostatečně zahrnuti ve společném státě a vynořila se i otázka německá,“ uvádí emeritní profesor na univerzitě v italském Terstu.
OBRAZEM: Zaplněné Staroměstské náměstí a kytice v koši. Akce k 17. listopadu provázely protesty
Číst článek
Bělohradský kritizuje i to, čemu říká temná stránka kultury. „Má v sobě mesianistický politický prvek, který se vrací. Kultura nenávidí politiku, je bytostně antipolitická. (...) I politika musí být inkludována v kultuře, v každé úspěšné zemi to tak je,“ tvrdí.
Kultura jako svědomí národa
„Mě fascinuje, že když selhává politika, tak za to může kultura,“ reaguje Martin Profant z Filosofického ústavu Akademie věd.
V každé evropské zemi prý existuje masa kulturní produkce, která odmítá stávající stav a delegitimizuje politiku. „Stavěl bych se za tu často zmatenou a bláznivou kulturu, která křičí, že takto to dál nejde. ‚Nezlobte se, ale my nechceme legitimizovat lidi, jako je...‘ a dosaďte si toho či onoho ústavního činitele,“ podotýká filozof.
„Politická elita je v rozkladu a možná si ani nezaslouží být legitimizována. Ale ani představitelé kultury by se neměli domnívat, že znají recept a správný náhled na svět. Působí uboze, když lidé, kteří se živí tím, že hrají někoho jiného, se vžijí do role tak, že se považují za svědomí národa,“ navazuje publicista Jefim Fištejn.
Sám byl na počátku sametové revoluce v emigraci, jeho očekávání se ale naplnila, a to zejména v hospodářské oblasti: „Česká republika je součástí širého světa. V malém prožíváme stejné problémy, trendy i nedostatky jako dnešní svět.“
