Zažil ‚starou školu‘, chce tak vychovávat jinak. ‚Seřvat a uhodit je jednodušší, já dávám dětem čas,‘ říká
„Určitě jsem zlobil. I když dneska vím, že zlobení není zlobení,“ vzpomíná Radim na své dětství ve stylu staré školy, která klade důraz na disciplínu a fyzické tresty. Se svou ženou chce ale děti vychovávat jinak. „Naše děti vyrůstají individuálně a podporujeme je v tom, co je baví,“ popsal Radim pro podcastovou sérii Radia Wave Slušný vychování. „Jednou jsou to naše děti a nechtěli jsme jim do života dát trauma.“
„Chodil jsem na sportovní školu a pamatuju si velký důraz na poslušnost a disciplínu. Ve škole jsme za prohřešky různě klečeli v rohu a doma zrovna tak,“ vzpomíná Radim.
Poslechněte si rozhovor s Radimem. Proč se s kamarády o výchově radši nebaví? Jak to má s rodiči?
Radim se narodil ve druhé polovině 70. let a vyrostl v něčem, čemu sám říká stará škola. „Stejně jako když se ve škola dostala poznámka, dostával se doma trest – třeba nekoukání na televizi a takové klasické věci. A když to byly těžší prohřešky, třeba když jsme byli drzí, byly to fyzický tresty jako pohlavky a vařečky.“
Že se může trestu ubránit, Radimovi naskočilo ve čtrnácti. „Byl jsem hokejovej kluk a nabral jsem sílu, tak jsem se otci vzepřel. Řekl jsem mu, že mu ublížím, pokud na mě sáhne, ale nebylo to nic každodenního. Mí rodiče jsou v pohodě, jenom jedou v těch starých vzorcích.“
Když s ženou čekali první dítě, řekli si, že to chtějí dělat jinak. „Chodili jsme spolu na kurzy a tak jsme věděli, že to bude vyžadovat mnoho času a trpělivosti. Zanadávat, seřvat a uhodit je zkratka, jednodušší cesta. Dá se to udělat rychle. Můžu řvát, poslat syna do pokoje a v tu chvíli problém přestane a bude klid.“
Násilné prosazování není cesta
„My jsme ale chtěli, aby ta výchova měla delší výsledek než klid v jednu danou chvíli,“ říká Radim. „My jsme se to snažili analyzovat – zjistit, co dítěti chybí, proč je nerudné, proč odmlouvá a proč pláče, ale za cenu toho, že je potřeba si na to udělat čas. Jednou jsou to naše děti a nechtěli jsme jim do života dát trauma.“
Párkrát se mi povedlo podat někomu ruku, ale pak mi bylo hrozně špatně, popisuje oběť domácího násilí
Číst článek
I proto začal Radim navštěvovat vzdělávací kurzy o výchovných metodách. „Když byly synovi tři roky, začal jsem pozorovat v jeho chování změny. I proto jsem šel na kurz, abych pochopil, co je pro něj vývojově potřebné, v čem ho neomezovat a v čem ho podpořit. Děti se nebojí mi něco říct, protože nepřichází trest. Já jsem vyrůstal v lajně, svým dětem chci dát čas a svobodu,“ říká Radim.
Nejzásadnější je podle něho právě fáze do tří let, kdy děti svými smysly přímo nasávají dění kolem sebe. „Když je prostředí vsáknuté špatně, naučí se vzorce, které máte v sobě a mohou se projevit později, aniž byste věděli proč.“
„Závidím jim způsob, jakým mohou vnímat svět. My jsme se museli přizpůsobit tomu, co se chtělo, nějaké osnově. Naše děti vyrůstají individuálně a podporujeme je v tom, co je baví. Násilné prosazování činnosti, ať už vzdělávání nebo koníčku, není cesta, ale jen potlačení sám sebe,“ myslí si Radim.
O výchově dětí se s ostatními lidmi ale spíše nebaví. „Nemluvím o tom, jak to dělám, protože často docházíme k rozepři. Lidé v okolí více tlačí na respekt a autoritu," postěžoval si Radim. Jeho rodiče ale prý nový způsob výchovy nakonec převzali a snaží se starou školu upozadit.
Celý rozhovor s Radimem o výchově a trestech si můžete poslechnout na začátku článku v audiu.
