Ani rekonstrukce nesmazala z rakouského parlamentu historické prvky, nese i české stopy
Budova rakouského parlamentu ve Vídni letos oslaví 140 let. Vznikla ještě za časů Rakouska-Uherska a už na konci 19. století byla svědky boje českých poslanců za rovnoprávnost v rámci monarchie. Posledních pět let procházel architektonický skvost, inspirovaný antickým Řeckem, rozsáhlou rekonstrukcí.
Z měděné střechy Národní rady bylo vyraženo 200 tisíc mincí, po kterých se pro velký zájem jen zaprášilo. Budova je plná nových zákoutí i moderních technologií. Dodnes taky uchovává připomínky na dávné působení českých politiků.
V rakouském parlamentu mě vítá jeho předseda Wolfgang Sobotka. Ale pokud nejsem jeho fanoušek, můžu si vybrat někoho jiného z vedení sněmovny, třeba Doris Buresovou. A můžu si zvolit i z témat, o kterých mají postavy na obrazovkách v životní velikosti mluvit.
Minulost moderně
Demokratikum, tedy návštěvnické centrum je plné podobných technologií, moderně a interaktivně se tu návštěvník dozví o tom, jak fungují volby, rakouské demokratické instituce, jsou tu k vidění modely parlamentu.
Jakýsi hologram mi právě vysvětluje, co se v těchto sálech dělo během druhé světové války, když sem dopadlo několik bomb. „Této části říkáme agora, podle městského tržiště v antickém Řecku, kde se zrodila demokracie,“ ukazuje mi průvodce Harald Hebar srdce Demokratika.
Veřejnost může nově využívat i zrekonstruovanou knihovnu z 19. století a v ní například nahlédnout do myslí současných rakouských politiků. Každého ze šéfů politických stran tu reprezentuje svazek děl, které formovaly jeho názory. Sociální demokratka Pamela Rendi-Wagnerová doporučuje Utopii pro Realisty, Herbert Kickl ze Svobodných Immanuela Kanta.
Kus české historie
Dnes rakouský parlament reprezentuje devět milionů obyvatel, budova ale vznikla pro mnohem početnější Rakousko-Uhersko. Poprvé ji otevřeli v roce 1883. Zastoupení v ní měly národy rakouské části monarchie. Dozvídám se, že podobu parlamentu ovlivnil i český boj za jazyková práva.
„Každý v Rakousku a ve Vídni ví, že před parlamentem stojí socha Pallas Athény, řecké bohyně moudrosti. Ale málokdo tuší, že tam původně měla stát jiná žena. Bohyně Rakouska. Vymyslel si ji architekt. V mnohonárodnostní monarchii měla vytvořit společnou identitu,“ říká Harald. Místo výsadní pozice u vchodu, je ale Bohyně Rakouska nakonec odsunutá do tmy. Ukazuje na portrét pod stropem.
„Čím víc se blížilo k první světové válce, byla politická atmosféra stále hustější. I kvůli jazykovým zákonům, které se po rakousko-uherském vyrovnání nelíbily českým zemím a Moravě. Bylo tedy rozhodnuto, že čestné místo raději zaujme neutrálnější figura, než je Bohyně Rakouska. Proto máme dodnes před parlamentem řeckou postavu,“ pokračuje.
Milion pestrobarevných květin zdobí okolí hradu u Bruselu. Start sezóny ale některé návštěvníky zklamal
Číst článek
Drobné české vlivy v architektuře budovy najdeme i v jednom z jednacích sálů. V místnosti, kde zasedá horní komora, Spolková rada, tedy Horní komora, jsou na stropech dodnes původní malované znaky českých zemí, dvouocasý lev, moravská i slezská orlice.
To hlavní na zdech nenajdete
Hlavní odkaz ale čeští politici zanechali v Národním shromáždění, největším parlamentním sále. Ve své době tam seděli budoucí představitelé Itálie, Polska, i Československa. „Tomáš Garrigue Masaryk se mezi lidmi ve Vídni rychle proslavil, protože byl velmi výřečný. V roce 1892 tu pronesl legendární řeč. Trvala víc než dvě hodiny. Tehdy jste si ji mohli přečíst ve všech novinách,“ poznamenává Harald.
Významnými postavami parlamentu byli i budoucí předseda vlády Karel Kramář nebo František Soukup. Vídeňské shromáždění bylo prvním demokratickým a multietnickým parlamentem. Začátky byly divoké.
Harald to návštěvníkům ilustruje pomocí dobové kresby, na které poslanci za Masarykovy mladočechy s hudebními nástroji, činely a zvony v rukách obstruují na protest proti národnostní otázce v roce 1887. České dějiny se prolínají budovou vídeňského parlamentu. Ostatně můj průvodce Harald říká, že i on má předky kdesi na Moravě.
