Na transport jsem čekal jak dobytek na porážku, vzpomíná chemik a inovátor Bruno Schreiber
Osm let prožil Bruno Schreiber v České Lípě. Bezstarostné dětství vzalo za své podpisem mnichovské dohody – rodina se totiž hlásila k Čechům a otec byl židovského původu. Tři měsíce byl vězněn v terezínském ghettu, po osvobození vystudoval chemii a při výzkumu nových materiálů získal několik patentů u nás i ve Švýcarsku, kam v roce 1969 emigroval. Na svoji vlast však nezanevřel – v roce 2005 ji naopak věnoval rozsáhlou sbírku českého skla.
Bruno Schreiber se narodil 1. srpna 1930, jeho rodiče už tehdy spolu žili v České Lípě osm let, čtyři roky před ním se narodil starší syn Max. Rodina byla dobře finančně zajištěna a žila spokojeně.
„Česká Lípa byla velmi hezké město s krásným okolím. Maminka to tam milovala, přestože pocházela ze středních Čech. Jenomže kolem roku 1935 to začalo houstnout – cítili jsme vliv Hitlera a sudetští Němci v čele s Henleinem pořádali stále nějaké demonstrace. Otec už tehdy četl Mein Kampf a tvrdil, že pokud tohle všechno přijde k nám, tak to bude hrozný. Později místní Němci začali psát na židovské obchody Jude, bylo to čím dál horší,“ vypráví Bruno.
Nedlouho poté, co Hitler obsadil Sudety, celá rodina utekla k matčině sestře do Kolína. Tak rychle, že ani nestačila odstěhovat nábytek. Pro ten se po nějaké době vrátila najatá stěhovací firma, ale Brunův otec už se bál do České Lípy byť jen na chvíli vrátit.
„A ani po válce už jsme tam nechtěli žít. Nic tam nezbylo. Dokonce i pomník Schreiberových na místním hřbitově si nějací Němci nechali předělat pro sebe. Během války jsme bydleli u rodičů mé matky ve Svaté Kateřině na Kutnohorsku. Nevím, proč se naši rozhodli zrovna takto, možná si ani neuvědomili, že na vesnici je to jiné než ve městě. Měli jsme tam ovšem jednu velkou výhodu – nikdy jsme netrpěli nedostatkem jídla, dokonce jsme mohli vozit nebo posílat i lidem, kteří neměli dost potravin.“
Současně však měl pobyt na vsi obrovskou nevýhodu – jako jediná takzvaná židovská rodina byli mezi místními rolníky příliš „na ráně“, tím spíš o nich věděly protektorátní úřady.
Do koncentračního tábora putovali nejprve Brunův otec a bratr Max, což maminku silně psychicky poznamenalo, měla obavy, že se nikdo z nich nevrátí.
„Bylo mi 14, ale jako jediný mužský v domě jsem se cítil za matku určitým způsobem zodpovědný, musel jsem rychle dospět. Bylo jisté, že mě taky povolají do transportu, jen jsem ještě nevěděl, kdy to bude. Čekali jsme na to – s odpuštěním – jak dobytek na porážku. Nebylo se kam schovat, všude kolem byli nějací udavači, takže to byla zcela bezvýchodná situace a jedno z nejhorších období mého života,“ líčí.
Možná dokonce horší než samotný pobyt v Terezíně, který trval od února 1945 do osvobození – v kolektivu stejně starých kluků byl sdílený osud přece jen o něco snazší, navíc cítili, že už se blíží konec. Kdy ale přijde a zda se ho všichni dočkají, nebylo vůbec jisté.
Tu a tam přišel do tábora esesák a někoho zastřelil. Jako zázrakem se všichni tři muži Schreiberovy rodiny vrátili, společný život po přestěhování do Prahy však trval jen krátce – v roce 1948 Brunův otec zemřel na následky koncentráku a bratr Max, který se mezitím stal důstojníkem československé armády, vycvičil židovské dobrovolníky pro Izrael a odešel tam spolu s nimi bojovat.
Paměťová stopa s Brunem Schreiberem v České televizi:
U profesora Wichterleho
Bruno mezitím doháněl pět let, kdy nesměl navštěvovat školu. Absolvoval gymnázium a na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze čerstvě založenou fakultu umělých hmot, kterou vedl profesor Otto Wichterle.
„Jako pedagog byl geniální, vyučoval velice moderním způsobem, úžasně inspiroval. Člověk nemusel moc šprtat, ale všechno si dokázal logicky odvodit, což je mnohem cennější pro zapamatování,“ vzpomíná.
A žák Bruno Schreiber šel ve stopách svého učitele. Vyvinul a patentoval první československé polyesterové a epoxidové lisovací hmoty. O nich vydal v roce 1965 knihu, která se, jak s překvapením před pár léty zjistil v jedné tuzemské továrně, používá v praxi dodnes.
A přibývající úspěchy mu pomohly při emigraci do Švýcarska po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Získal místo ve výzkumu světoznámého chemického koncernu Ciba v Basileji, kde patentoval řadu dalších nových materiálů. Ve Švýcarsku také asi v 50 letech začal sbírat české sklo – částečně i jako vzpomínku na rodnou Českou Lípu, která byla jedním ze sklářských center.
Po čtvrt století se rozhodl tuto sbírku s řadou cenných unikátů věnovat některému z českých muzeí. O konkrétním umístění přitom rozhodla do značné míry náhoda.
„Objížděl jsem různá muzea, leckde jsem se ptal i po kurátorech a obvykle jsem se dozvěděl, že nemají čas. Až v pobočce Muzea Šumavy v Kašperských Horách mi jedna zaměstnankyně řekla, že šéf je sice zrovna u oběda, ale že mu dá vědět. Opravdu přišel, byl to velmi rozumný člověk, slovo dalo slovo a asi za půl roku už byla v hlavním sídle Muzea Šumavy v Sušici vernisáž nové stálé expozice, která doplnila jejich sbírku skla o mých 150 kousků. Ukázalo se, že jsou mezi nimi i absolutní světové unikáty. Ještě dalších 10 let jsem pro muzeum nakupoval v aukcích v Německu a Švýcarsku mnoho dalších exponátů, protože jsem moc rád, že ta sbírka může dělat lidem radost,“ vysvětluje své rozhodnutí Bruno Schreiber.
Život si nikdo nevybere
Stále žije v Basileji, namísto skla nyní sbírá starožitný porcelán, pochlubit se může i téměř tři sta let starou soškou z rané produkce první evropské manufaktury v Míšni. Stále se zajímá o hudbu, výtvarné umění a mnoho dalšího.
Ve svých necelých 88 letech má dost energie a optimismu přes všechno, co ho v minulosti potkalo. Pohnuté osudy své i celé rodiny vtělil do vzpomínkové knihy, která vyšla nejprve v roce 2012 v němčině pod názvem Nur kurz im Lager (Jen krátce v táboře), o dva roky později ji jako Život si nikdo nevybere vydalo Nakladatelství Lidových novin.
„Původní název se moc nedal přeložit do češtiny, nový navrhli v nakladatelství. Podle mého názoru asi moc nepodporuje prodej knihy, ale zato dobře vystihuje skutečnost. My jsme nejen během války, ale i před ní a také po jejím skončení prodělali tolik věcí. Vždycky říkám, že mi můj život připomíná jízdu na horské dráze. Jednou nahoru, jednou dolu,“ dodává.
