Na stráži s lopatou a bodákem. Kostelka byl Orlem už od narození, kvůli tomu skončil u černých baronů
Tak jako u mnoha jiných zajímavých osobností, byl i životní osud Božetěcha Kostelky tak trochu předurčen už od narození. Jeho otec byl totiž úspěšný sportovec a činovník v katolické sportovní organizaci Orel. Se třemi bratry vyrůstal v Katolickém domě ve Vyškově, kde zažil i trojí otcovo zatčení – dvakrát během protektorátu, potřetí v roce 1949.
Na řadu let komunisté uvěznili i jeho matku a bratra Miroslava, zbylí bratři i on sám skončili u Pomocných technických praporů (PTP), rodina se shledala až po dvanácti letech.
Ke svému cíli dostat se na olympiádu se sice Božetěch Kostelka nikdy příliš nepřiblížil, přesto veškerý volný čas věnoval sportu, především práci s mládeží. Do Orla se znovu zapojil po roce 1989 a v jeho vedení působí dodnes.
„Dostal jsem kdysi při rozhovoru pro nějakou bakalářskou práci dotaz, odkdy jsem Orlem. A odpověď zněla: od narození. Jak jsem byl pokřtěný, tak jsem byl členem Orla,“ popisuje Kostelka.
Jinak to zřejmě ani nešlo. Když se Božetěch Kostelka 16. ledna 1931 narodil, měl už jeho otec Bedřich za sebou úspěšnou sportovní kariéru, včetně několika medailí z mezinárodních závodů doma i v cizině. Byl rovněž jedním ze zakladatelů Orla ve Vyškově. V roce 1920 byl zvolen tamním náčelníkem, současně se začal angažovat i v politice za lidovou stranu.
Jako dítě žila v Terezíně, po válce ji z vlasti vyštvali komunisté. Jolana Blau dnes žije na Manhattanu
Číst článek
Jejich byt ve vyškovském Katolickém domě proto navštěvovali významní představitelé, mimo jiné i ministr a celoživotní starosta Orla Jan Šrámek.
„Když vycházel z jídelny, kam jsme my jako děti při návštěvách nesměly, maximálně donést kávu nebo čaj, tak se zeptal: ‚Kterej ty seš?‘ Načež já jsem srazil paty, zasalutoval a hlásil: ‚Já jsem třetí od vrchu.‘ Že jsem mu mohl říkat bratře starosto, a ne pane ministře, o to to bylo lepší a srdečnější. Něco takového si člověk zapamatuje na celý život,“ vzpomíná pan Kostelka.
Jak gestapák rozdupal sportovní diplom
Doba ale postupně přinášela i vzpomínky méně radostné. V roce 1938 zabralo Katolický dům s přilehlou zahradou, cvičištěm a orlovnou mobilizační vojsko. A za další půlrok přišli i do Vyškova Němci. Božetěchův otec byl s několika dalšími významnými občany na čas, než se situace v protektorátu ustálila, vzat jako rukojmí.
Podruhé už to bylo horší – po atentátu na Reinharda Heydricha se gestapo snažilo definitivně potlačit veškerý domácí odboj a zaměřilo se přitom i na členy zrušeného Orla, protože mnozí z nich se zapojili do ilegální organizace Obrana národa.
Zatčen byl i Bedřich Kostelka a jeho syn dodnes prožívá dramatické chvíle při domovní prohlídce.
„Na zdi visel obrovský diplom z roku 1928, který dostal otec spolu s medailí k desátému výročí vzniku republiky za zásluhy v oblasti sportu a reprezentace v zahraničí. Těch medailí bylo uděleno snad jen sedm, většinou našim olympionikům. Otec ji dostal za vítězství na mezinárodních závodech katolických gymnastů v Paříži. Gestapák ten diplom strhl ze zdi a rozdupal. A já jsem seděl v kuchyni na stoličce, zaťaté pěsti a říkal jsem si, že mu něco udělám, protože jsme si toho otcova vyznamenání strašně vážili,“ vypráví.
Za války jsme poslouchali Londýn, vzpomíná dcera zahradníka na vilu Stiassni, kterou zabralo gestapo
Číst článek
Bedřich Kostelka však znovu vyvázl, byť jen o vlásek. Jeho manželka totiž osobně intervenovala před zasedáním německého lidového soudu v Breslau u obhájce ex offo – vysokoškolského profesora a válečného invalidy od Stalingradu.
Ten přesvědčoval soudce, že nešlo o velezradu, ale jen o snahu starat se o lidi v rámci protektorátu. Rozsudek byl odložen a později zmírněn na sedm let, mezitím se přiblížila fronta, celá věznice byla evakuována do Bavorska a nakonec byli všichni osvobozeni Američany.
Po návratu ho jako politického vězně jmenovali do prozatímního Národní shromáždění, v roce 1946 se stal předsedou Okresního národního výboru ve Vyškově za lidovou stranu a také starostou vyškovské župy Orla.
Do třetice všeho zlého
Nicméně kolo osudu se opět obrátilo po únoru 1948. Za dřívější spolupráci s významným lidoveckým historikem, spisovatelem a politikem Bohdanem Chudobou, a za další prohřešky proti novému totalitnímu režimu byl i s jedním ze synů - Miroslavem - odsouzen na 25 let.
Během vyšetřování strávili skoro rok v nechvalně proslulé brněnské věznici na Cejlu. Bedřich Kostelka pak pobyl nějaký čas v jáchymovských dolech, později ale - zřejmě kvůli věku - putoval do věznic na Mírově a v Leopoldově, Mirek však zůstal na uranu až do roku 1960, kdy byli oba po dvanácti letech propuštěni při amnestii.
V dalším procesu s katolickými kněžími byla na šest let odsouzena i Bedřichova manželka Ludmila Kostelková. Syn Božetěch i jeho zbylí dva bratři pak putovali k „černým baronům“, tedy k již zmíněným PTP.
Její nejbližší zemřeli v Terezíně a v Osvětimi. Doris Grozdanovičová přesto k Němcům nenávist necítí
Číst článek
„Když jsme nad Dobříší budovali muniční sklady, tak zrovna přišla měnová reforma. Nikoho jiného asi neměli, tak nás poslali držet stráž před poštu v Dobříši, kde se měnily peníze. Zbraně jsme samozřejmě neměli, jen lopaty a krumpáče, k těm nám jen přidali každému bodlo. A jak jsme tam tak stáli, tak z pošty vyšel předseda Svazu spisovatelů Jan Drda. Nesl balík peněz, protože předtím dostal státní cenu, kterou si mohl vyměnit v kursu ne 1:50 jako ostatní, ale 1:5. A povídá: ‚Vojáčci, nešel byste se mnou někdo na zámek?‘ A jeden nebo dva z té černé stráže ho šel doprovodit na zámek v Dobříši, kde úřadoval. Tak to byla snad jediná strážní služba, kterou PTP vykonali. Šli jen s tím bodlem, krumpáč nechali u dveří. Měli jsme z toho legraci.“
Orlem i v osmaosmdesáti
Po návratu z vojny se Božetěch Kostelka několikrát marně pokusil o přijetí na vysokou školu. Se svým kádrovým profilem těžko hledal i běžné zaměstnání, nakonec desítky let pracoval v Brně-Heršpicích v jednom z podniků celostátních Závodů těžkého strojírenství.
Padl i cíl dostat se s národním basketbalovým mužstvem na olympiádu v Římě v roce 1960 – v každé volné chvíli sice usilovně trénoval, ale sebekriticky uznává, že jeho výkony přesto zřejmě nestačily. S vrcholovým sportem navíc skončil ještě rok před olympiádou, tehdy potkal svoji budoucí manželku.
Špičkový český lékař zažil heydrichiádu i útok na newyorská Dvojčata. ‚Nejhorší je žít ve strachu,‘ tvrdí
Číst článek
Sportovní činnosti zejména s mládeží se ovšem věnoval i nadále, pokud mu to poměry dovolily. A po roce 1990, kdy byl opět obnoven Orel, se začal angažovat i v něm. Tím spíš, že celostátní vedení organizace opět sídlilo v Brně. Už jako důchodce se zapojil nejprve jako jednatel, později byl zvolen místostarostou a na čas zastával i funkci generálního sekretáře.
Dnes se věnuje historii tohoto sdružení, byl mimo jiné jedním ze strůjců společné prezentace Orla s konkurenčním Sokolem na loňské výstavě RE:PUBLIKA na brněnském Výstavišti: „Nikdy jsem nelitoval, že jsem Orel. On ten sport z lidské stránky spojuje spoustu lidí, jejichž cesty jsou jinak rozdílné. A i mě ten sport udržoval mezi určitou společností, i když toho třeba ani o mě moc nevěděli, ale věnoval jsem se výchově dětí, mládeže, sám jsem aktivně sportoval.“
