Nerozbitné skleničky známé z Pelíšků se skutečně vyráběly. Materiál je pětkrát pevnější než sklo
Pokud znáte film Pelíšky, pravděpodobně nezaváháte při otázce, jaký vánoční dárek si nadělila rodina Šebkových. Téměř nerozbitné skleničky se ve východním Německu skutečně vyráběly. Za vynálezem stojí tým z východního Saska a připomíná ho výstava muzea ve městě Weißwasser.
„Náš materiál je pětkrát pevnější než klasické sklo, a tím pádem má mnohem delší životnost,“ říká pro Radiožurnál Rainer Keller z muzea skla ve městě Weißwasser.
Nerozbitné skleničky známé z Pelíšků se skutečně vyráběly. Reportáž zpravodaje Václava Jabůrka
„Ty skleničky se ostatně dodnes používají. Když půjdete kousek od nás směrem k nádraží, tak je tam najdete v hospodě. Ani po letech se jim nerozbily,“ popisuje.
Kdysi tu bývalo centrum sklářského průmyslu. Po pádu železné opony ale všechny pece vyhasly. A zmizely i linky, kde se vyráběl odolný materiál.
„Potom se to celé buď sešrotovalo, nebo rozprodalo. Sklo se v kapitalismu musí dát rozbít, aby si lidé kupovali nové,“ zdůrazňuje Keller.
Patent bez vlastníka
Už skoro třicet let o vynález nikdo nejeví zájem. I když patent nikomu nepatří a může se tak využívat zadarmo. Podle šéfa muzejního sdružení Horsta Fasolda by přitom nápad mohl i zabodovat.
„Teď se toho tolik namluví o úspoře přírodních zdrojů a omezení znečištění. Teoreticky by tak sklářský průmysl mohl znovu sáhnout po tomhle materiálu. Ale na druhou stranu chtějí všichni dál prodávat, takže si v tom celém trošku protiřečí.“
Fasold na adresu případných zájemců vzkazuje, že na rozhodnutí moc času nezbývá.
„Třeba se o to začne někdo zajímat. Ale dokumentace k patentům je jedna věc, mít technické know-how a vědět jak to správně udělat, to už je něco úplně jiného. Odborníci, co ještě žijí, tu jednoho dne už nebudou a všechny klíčové znalosti tím nadobro zmizí. Ostatně všem je už přes osmdesát,“ podotýká.
U obou pánů je vidět, že nejsou jen obyčejnými pracovníky muzea, a tak se ptám, kde působili předtím.
„Byl jsem konstruktér a stavěl jsem různá zařízení pro sklářský průmysl. Ale někdy mi dávali i jiné úkoly, inu taková už byla NDR. Někdy jsme koupili nějaký stroj ze západu - nákup náhradních dílů by nás ale stál další valuty, a tak jsme místo toho vyvíjeli vlastní součástky, kterými jsme ten kus nahradili,“ vzpomíná Fasold.
Keller zase sbíral rešerše pro výzkum, a někdy měl i dost neobvyklé zdroje. „Chodily k nám i dokumenty o patentech ze západu. Pravda, ty jsme neměli tak úplně legálně. Většinou se k nám dostaly na špionážních mikrofilmech. Někdy jsme zkrátka pracovali v takové šedé zóně.“
Superfest
Rozhovor uzavíráme a vydáváme se do chodeb muzea. Nerozbitné sklo nacházíme vedle vitrín se zkumavkami a žárovkami.
„Tak tady ho máme, mezi technickým sklem. Máme tu vystavené všechny formy - od půllitru až po menší skleničky. Je na nich i nápis: superfest.“
Dívám se na sedm nenápadných, ostře vyklenutých skleniček. Při pohledu na ně se ve mně samozřejmě probouzí zvědavost a vzpomínka na jednu filmovou scénu.
Nakonec mě přemůže pocit jakési piety. Koneckonců jde o jedny z posledních exemplářů a asi těžko budu muzeum přesvědčovat, že se jejich pevnost musí čas od času prověřit. Skleničky tak dál nerušeně stojí ve vitríně jako jeden z mála výdobytků režimu, který před třiceti lety skončil.
