Film musí být v něčem divný, jinak nemá smysl ho dělat. Ovlivnil mě i Forman, říká Louis Garrel
Hlavní zahraniční hvězdou letošního Febiofestu je Louis Garrel. Francouzský herec, režisér a hudebník na filmovém festivalu uvedl českou premiéru svého nového snímku Věrní nevěrní. Spolupracoval na něm i jako scenárista spolu s režisérskou legendou Jean-Claudem Carrièrem. V Praze se otočil doslova na pár hodin – a do rozhovorů se mu moc nechtělo. Pro Radiožurnál jako hlavního mediálního partnera přehlídky ale udělal jednu z mála výjimek.
Vzpomínáte si na první moment, kdy vás napadl tenhle minimalistický příběh Věrných nevěrných?
No jasně, vrátil jsem se tehdy k francouzské klasice a padl mi do ruky Marivaux. Jeho divadelní hry jsou často studií společenského prostředí, ale hlavně příčin lásky, toho, jak vzniká touha. A našel jsem u něj v jedné hře příběh vdovy: potká muže, kterého právě opustila jeho láska. Tyhle dvě postavy mi prostě padly do oka.
Šel jsem za svým spolupracovníkem Jean-Claudem Carrièrem a říkám mu: Co myslíš, dalo by se z toho něco udělat? Okamžitě mi to taky připomnělo začátek filmu Terapie láskou od Davida O. Russela. Vším tím jsem se inspiroval a s Jean-Claudem jsme pak pomaličku vytvořili svoje vlastní postavy.
Poslechněte si celý rozhovor s francouzským hercem a režisérem Louisem Garrelem
Jean-Claude Carrière je obrovská legenda francouzského filmu, jak moc do scénáře zasahoval?
Nevím, jestli se dá použít slovo „zasahoval“. Poprvé jsem ho potkal u svého prvního filmu Moji přátelé. Dostal jsem od něj pár opravdu dobrých rad. A pak jsem zkrátka měl tu drzost a řekl mu: „Rád bych na něčem novém pracoval s tebou.“ Což, musím říct, byl můj sen tak asi od 15 let. Odjakživa jsem měl strašně rád jeho filmy, jeho práci obdivuju.
Spolupráce byla vlastně docela normální. Oba jsme přicházeli s nápady, oba jsme si v nich škrtali, nahrazovali. Naučil mě ale jednu věc. Musíme diváka překvapovat. Každý má totiž svoje očekávání a snaží se tak trochu odhadnout, co se bude dít dál. To samozřejmě neříkám nic nového. Ale my jsme s tím hodně pracovali a pitvali jednotlivé scény. U některých jsme si říkali – tohle už divák ví, tohle viděl… Takže naším cílem bylo překvapovat a hrát si s jeho inteligencí.
LOUIS GARREL
Louis Garrel je francouzský herec a režisér. Pochází z filmové rodiny. Jeho otec Philippe byl režisér a kameraman, matka Brigitte Sy i dědeček Maurice herci. Hraje i jeho mladší sestra Esther, loni se objevila například v oscarovém snímku Dej mi své jméno.
A platí to i v mnohem širším kontextu. Hráli jsme si s tím, co si lidi představují, když se řekne francouzský film. Chtěli jsme obnovit to, co trefně hodnotíte jako minimalistický příběh. Udělat z toho něco výjimečného. Psali jsme zároveň drama, komedii, milostný trojúhelník i romantický film. Je to směs filmových žánrů.
Ta komická linie tam přechází i v sebeironii. Hrajete hlavní roli, jedna z hrdinek vás charakterizuje jako nejpřitažlivějšího muže na světě. Baví vás jako režiséra a scenáristu dělat si ze svého hereckého já legraci?
No jasně. A hlavně tahle moje postava není žádný klasický hrdina, trochu funguje jako objekt hry žen, které jsou okolo něj. Je to kluk, který svůj osud naprosto odevzdá do rukou dvou žen. Ony si s ním pohazují a jemu to vyhovuje a připadá mu to naprosto v pořádku.
Musí uznat, že právě tady je to celkem i autobiograficky věrohodné. Často se mi stává, že se nechám ovlivnit lidmi ve svém okolí. Ať už jsou to známí nebo přátelé, muži nebo ženy. Ženy vlastně asi převažují, mám k ním větší důvěru. Přeženu to, ano? Ale jsem opravdu trochu ten typ, kterému žena řekne, tohle udělej a já to opravdu udělám.
Jeden z posledních filmů s vámi, které byly v Česku v kinech, byl snímek Obávaný od francouzského oscarového režiséra Michela Hazanaviciuse. Převtělil jste se tam do geniálního režiséra Jeana-Luca Godarda v době jeho největších úspěchů s francouzskou novou vlnou. Cítíte na sobě vliv téhle části filmové historie?
Určitě, protože když mi bylo tak 16, 17 let, tyhle filmy mě úplně pohlcovaly. Ať už Godard, Truffaut nebo třeba Rivette. Určitě mě hodně ovlivnily i filmy Miloše Formana, to bylo pro mě naprosté zjevení. Myslím si, že celý filmový svět tehdy ovlivnila právě francouzská nová vlna. Je v tom až sexuální přitažlivost, neuvěřitelně vzrušující vykreslení postav, totálně jiný pohled na svět.
Trochu nevýhoda je, že i teď, 50 let poté, trochu nevíme, co si počít s tím, že to bylo období geniální tvorby. Máme z toho možná maličko komplex. Teď už mě inspirují jiní filmaři, někdo se mě tu ptal, jestli umím říct, který tvůrce mě teď nejvíc baví. Je to Řek Yorgos Lanthimos. Vytváří příšerné a trochu divné, cizí situace, a přesto diváka nějak umí donutit, aby vydrželi, aby se s tím propojili.
Příležitostný zpěvák
Co je pro vás ve filmu nejdůležitější? Jsou to obrazy, scénář, nebo herci?
Většinou je to tak, že mě nejvíc zajímají právě herci, ale tady, u Věrných nevěrných mi přišla nejdůležitější spolupráce s Jeanem-Claudem. Patříme každý k úplně jiné generaci, představoval jsem si film, který bude fungovat tak nějak mimo čas a prostor. Chtěli jsme být zároveň uvěřitelní a vyhnout se obyčejnosti.
Jean-Claude je v tomhle ještě radikálnější než já, tvrdí, že obyčejný příběh, který není divný, nemá ani smysl dělat. Zkoušeli jsme to pořád dokola, intenzita přemýšlení a spolupráce mě moc bavila. Chtěli jsme vytvořit něco, na co se v kině nedíváme každý den. Co prostě ponese naši stopu a bude to stát za to.
A splňují tedy Věrní nevěrní to, co jste očekával? Se svojí ženou Laetitií Casta tam jste v hereckém i partnerském duelu. Bylo to bez boje? Dopadlo to i s jejím obsazením tak, jak jste čekal?
Když byl hotový scénář, vypadala Laetitiina postava hrozně suše. V podstatě neměla psychologickou kresbu, spousta lidí mi říkala, že se s ní nebude chtít nikdo ztotožnit. V tomhle jsem zůstal tvrdohlavý a přesvědčoval je, že ji musí vnímat takovou, jaká je. Že prostě jedná divně. Sama Laetitia z toho měla pěkný vítr, argumentovala tím, že se chová tak nemožně, že ji všichni budou od prvního momentu nesnášet.
I tam jsem ale viděl cestu v tom, že svoji postavu zkrátka musí umět polidštit. Jako diváci jsme přece často nastaveni tak, že prvoplánové klaďáky nemáme rádi. Hráli jsme si s tím, co může být sympatické. Laetitia to uchopila pro mě velmi originálním způsobem. Baví mě dívat se, jak to hraje. Je divná a přitom velmi lidská. Dopadlo to dobře.
To by mě zajímalo, jestli někdo vnímá aspoň některou z postav tak, že mu je bezezbytku sympatická.
Doufám, že právě ne, protože film podle mě funguje na principu impulzů, dynamiky, změn – ovšem s tím, že kladu zároveň důraz na uvěřitelnost, pravdivost. Tu hledám spíš, než že bych se potřeboval na 100 procent ztotožnit s nějakým svým hrdinou.
Zmiňoval jsem tu Lanthimosovy filmy. Víte, on je pro mě určitou metou, přestože vymýšlí úplně bizarní příběhy a zápletky, impulsy, které patří k lidskému druhu. Když to vytvoříte dobře, výsledek je, že lidi v kině ty situace pochopí, budou mít pocit, že už něco takového možná zažili. Možná jim to dokonce bude tou uvěřitelností nahánět strach, co já vím.
Začal Febiofest. Jiřina Bohdalová si odnesla cenu za celoživotní přínos kinematografii
Číst článek
Tím se ještě vracím k tomu, na co jste se ptala před chvílí – co mě na filmu zaručeně přitáhne. Je to asi nekompromisní zobrazení, tvrdost, nesmlouvavost. To mám fakt rád, ale nikomu to nechci vnucovat (směje se).
A teď ještě trochu odbočím – kdo vás trochu sleduje, nejspíš jste mu neunikl ani jako zpěvák, spolupracoval jste třeba s Woodkidem. Pokračuje to nějak?
Úplně jsem se lekl, na co se to ptáte, ale jo, vlastně jsem i trochu muzikant (smích). Asi takhle, to moje zpívání se vázalo hlavně k filmu Christopha Honoré Písně o lásce. Tenkrát, tuším, že to byl rok 2007, mi pár lidí řeklo: Hele, měl bys natočit album. Trochu jsem si ťukal na čelo. Jasně, natočit cédéčko, to je přesně něco pro mě, vždyť to je úplně směšné.
Shodou okolností jsem ale tehdy potkal zpěváka Yvese Simona, který mi říká: Víš co, mám teď plán – pár mladých zpěváků předělá moje písničky. A já na to – samozřejmě v žertu: „ak to je fajn, ale na mě si zapomněl, nebo co? Já ti nic zazpívat nemám? Začalo nám to ale hlavou vrtat oběma, měl jsem štěstí právě na Woodkida, trochu jsme se už tenkrát znali. Písnička, kterou jsme spolu nahráli, je díky němu myslím fakt dobrá.
Ale abych se bral vážně… Kdybych to měl někam napsat, tak to bude znít asi takhle: Louis Garrel, kromě jiného velmi příležitostný zpěvák, který z toho má spíš legraci.
Ve spolupráci s francouzským hudebníkem, ilustrátorem, fotografem a reklamním režisérem Yoannem Lemoinem alias Woodkidem nahrál píseň Aérogramme de Paris.
