Pokud by se konaly v Británii volby teď, konzervativci by obdrželi skoro třetinu hlasů. Labouristé něco před 20 %, jen o fous více než Liberální demokraté, a to navzdory skutečnosti, že brexitová strana UKIP sebrala konzervativcům dalších 13 % potenciálních hlasů.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář

Tento průzkum má samozřejmě řadu slabin, například proto, že u urny se lidí nakonec rozhodují trochu jinak než před tazatelem. Nebo proto, že v Británii mají jednokolový většinový systém a ten vede k jinému rozložení hlasů v Dolní sněmovně. Ale i tato čísla ukazují, v jaké krizi se Labour Party ocitla.

Konzervativci kvůli brexitu, iracionálnímu ostřelování vlastní předsedkyně Theresy Mayové a instalaci kontroverzního Borise Johnsona mají co dělat sami se sebou. Ovšem Labour Party, místo aby jim přinejmenším šlapala na paty, má problém vůbec se dostat před Liberální demokraty.

Jeden z hlavních důvodů spočívá v tom, že Labour Party uhnula značně doleva, čímž přišla o část voličů a založila si tím také velké vnitřní pnutí. Jeremy Corbyn se do čela strany dostal v roce 2015 nečekaně, zejména díky přílivu mnoha nových, silně levicových členů. Ti možná více než s konzervativci chtěli zúčtovat s těmi, kdo Labour Party vedli před tím, tedy Tony Blair a jeho následovník Gordon Brown.

Ta druhá Labour Party

Protržní „blairismus“ přivedl stranu na mnoho let do vlády, ale vyčerpal také étos strany. Zakormidlování do politického středu znamenalo také velký odchod od dělnické strany ke straně středostavovské.

Corbyn, a za ním stojící silně levicové hnutí Momentum, sice dělají řadu věcí obráceně, ale s podobným efektem. Místo o dělníky z industriálních – a v posledních dekádách deindustrializovaných – oblastí zaměřili svou pozornost na voliče z řad etnických a náboženských menšin.

Dnes je stav takový, že Labour volí tři čtvrtiny příslušníků menšin, zejména muslimů z oblasti jižní Asie, ale jen něco přes 40 % bílých Britů – ti už stranu nepovažují za svou. To se jen zesiluje důrazem na práva menšin považovaných za znevýhodněné, včetně sexuálních. Dělníci, jejichž pracovní místa odcházejí do Číny nebo do rukou robotů, dnešní Labour Party nepovažuje za zdroj hlasů a ani se o ně moc neuchází.

Převzato z Plusu

Druhý okruh problémů vyplývá z toho, že Corbynova Labour Party nedokázala sehrát jasnou úlohu v klíčové otázce posledních let, totiž brexitu. Corbyn ve skutečnosti byl pro brexit a udělal naprosté minimum pro setrvání. Integrovanou Evropu vždy považoval za kapitalistický a imperialistický projekt. Jenže ve straně je velmi silné protibrexitové křídlo a to považuje Corbyna za zrádce. Mimo jiné tím podle nich připravil britské zaměstnance nejen o pracovní místa, ale i evropskou úroveň sociální ochrany.

Problém se Židy

A do třetice je to – nyní již do obrovských rozměrů – rozrostlý problém s antisemitismem ve straně. Jeho nositeli byli silně levicoví bílí aktivisté a také část muslimských labouristů. Problém předseda Corbyn dlouho popíral, což mělo logiku, protože jeho odpůrci tvrdili, že on sám je jedním z propagátorů antisemitismu převlečeného za antisionismus nebo antikapitalismus.

Kvůli sporu o antisemitismus odešly ze strany desítky členů parlamentu, desítky členů Sněmovny lordů publikovaly kvůli prý toxické atmosféře protestní inzerát, obviňující Corbyna z poškození strany. Neřešený, případně i aktivně potlačovaný problém právě v těchto týdnech stranu zaměstnává snad více než celý brexit. Je to i tím, že strana, spojovaná s tradicí boje proti rasismu a nerovnosti, je nyní sama namočená do skandálu, který ohrožuje samu její identitu.

Pokud z toho všeho někdo může mít radost, pak na prvním místě by to byl především jeden konkrétní muž – předseda vlády a předseda konzervativců Boris Johnson.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít