Minulost nejen Fremrova

Navržení, schválení, oddálené jmenování a nakonec rezignace Roberta Fremra na členství v Ústavním soudu není jen zpestření okurkové sezony. Ukázalo se totiž, že vyrovnat se s minulostí, ať už osobní, nebo národní, není nic snadného. Netřeba hledat nové věty, neboť ty přesné už napsal Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Soudce Robert Fremr

Soudce Robert Fremr | Foto: Roman Vondrouš | Zdroj: ČTK

Zde jsou: „Mirek je přepisovač dějin stejně jako komunistická strana, jako všechny politické strany, jako všechny národy, jako člověk. Lidé křičí, že chtějí vytvořit lepší budoucnost, ale není to pravda.

Přehrát

00:00 / 00:00

Kateřina Perknerová: Minulost nejen Fremrova

Budoucnost, to je jen lhostejná prázdnota, která nikoho nezajímá, kdežto minulost je plná života a její tvář nás dráždí, popuzuje, uráží, takže ji chceme zničit nebo přemalovat. Lidé chtějí být pány budoucnosti, jen aby mohli měnit minulost. Bojují o vstup do laboratoří, v nichž se retušují fotografie a přepisují životopisy a dějiny.“

Soudce Robert Fremr se před dvěma týdny díval na svou předlistopadovou justiční etapu úplně jinak než nyní. Před senátory uvedl, že nesoudil politické kauzy. A zřejmě byl o tom skutečně přesvědčen.

Nezákonné opuštění republiky nebo vandalismus byly tehdy běžné trestné činy. A jak podotkl prezident Soudcovské unie Libor Vávra, odmítnout je muži a ženy v taláru mohli akorát tak slovně u kávy mezi přáteli.

Odkrýt Urválkovy pohrobky

Najde se zajisté spousta lidí, kteří budou tvrdit opak. Mohli se přece nechat přeřadit na civilní úsek nebo odejít do advokacie. I tací se asi našli. Bylo jich ovšem nepatrné množství. Ostatní soudili jako na běžícím páse, protože tak to zkrátka bylo.

Prošel prověrkami, nemohl rozhodovat jinak a už si to odpracoval. Hlavy soudů se postavily za Fremra

Číst článek

Bývalá ústavní soudkyně a předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová k tomu v České televizi řekla: „Nemůžeme si dovolit soudit minulost optikou přítomnosti, která je vybavená novými poznatky, zkušenostmi a zejména časovou rezervou. Toto je souzení na dálku, jež není konfrontováno s realitou, v níž justice fungovala.“

Robert Fremr se snažil několik dnů vysvětlovat, že si případy emigrantů nebo Olšanské hřbitovy rozhodně nevybíral, ty první byly trestním soudcům přidělovány podle počátečních písmen jmen obžalovaných, druhý dostal na stůl proto, že šlo o mladistvé, což byla agenda jeho senátu. Mluvil také třeba o tom, že svědectví spoluvězňů jsou běžnou záležitostí i v současnosti, přičemž tenkrát nemohl tušit, že vypovídají na pokyn Státní bezpečnosti.

Jeho obhajoba byla marná a ve světle dnešních znalostí nejen nicotná, ale též jaksi trapná, nesebekritická, povrchní. Což ovšem neznamená, že její faktografická podstata nebyla pravdivá.

Kauza kolem Fremra otevřela otázku vyrovnání se s předlistopadovou minulostí. Řekl ústavní právník

Číst článek

Robert Fremr by jistě chtěl tuto kapitolu ze svého života vymazat, stejně jako komunističtí propagandisté vyzmizíkovali Clementise z balkonu a nechali z něj jen tu beranici na Gottwaldově hlavě.

Historici by se toho měli vyvarovat. Morální integrita doktora Roberta Fremra a jeho charakterová způsobilost stát se členem elitní ústavní patnáctky je jedna věc. Zcela jiná je chod justice za socialismu, reálný podíl jednotlivých soudců na justičních zločinech.

V touze odkrýt Urválkovy pohrobky by dějepravci neměli sklouznout k povrchním odsudkům a ahistorickým výkladům. Na někoho ukázat palcem dolů a jiného milostivě nechat být jen proto, že se to hodí do dnešního krámu.

Autorka je redaktorka a komentátorka Deníku

Kateřina Perknerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme