Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Jen si tak trochu sáhnout

Když se o několik dní později strhla obří vlna diskusí o míře sexuálního obtěžování na Slovensku a koneckonců i u nás, cítil se Kramár dotčeně. Vždyť o nic nešlo. Je to nafouknutá kauza. Tohle že má být sexuální obtěžování? Ale kdeže. Jen taková rozverná situace v kruhu přátel.

Převzato z Plusu

Herci jako by vůbec nedocházelo, co svým chováním – zaznamenaným na kamery a odvysílaným v televizi – vlastně říká. Že jakákoliv žena, která se k němu otočí zády, má počítat s něčím podobným? Že je v redakci televize JOJ běžné a normální vytvářet mezi zaměstnanci atmosféru, kdy si muži z žen dělají objekty?

Ale nemá smysl zůstat jen u Kramára, jakkoliv je míra samozřejmosti, obsažená ve schváleném a odvysílaném materiálu, zarážející. To si během schvalování pořadu opravdu nikdo nevšiml, jak nevhodné je něco podobného pouštět do éteru?

Je to přece legrace

Svým způsobem je Kramárovo rozhořčení pochopitelné – vždyť dělá jen to, na co je celý život zvyklý a co je dlouhodobě tolerovanou společenskou normou. Tak proč zrovna nad ním se stahují mračna? Jenže v tom je právě ten problém. Míra tolerance a omlouvání podobného jednání je v české i slovenské společnosti silně zakořeněná.

Kromě jiného ji doprovází i neustálé obviňování žen. Ať udělají cokoliv, je to špatně. Jednou se ozývají moc, jednou málo. Někdy jsou hysterické a jindy zase uťáplé. Pochopit, co skutečně znamená každodenní boj s různými typy ponižování, je těžké i pro ženy samotné.

Každá z nás někdy zažila to, co maskérka v pořadu Inkognito. Pokřikování na ulici, pomlaskávání, svlékající pohledy nebo nevhodné poznámky na pracovních pohovorech, vyvolávající hned dvojí pocit viny. Co se stane, když se ohradím? A kam až to zajde, pokud ne?

Dotyky, o které jsme nestály, poznámky, o které jsme neprosily a které nás uvedly do nepříjemných rozpaků nebo nám daly pocítit, kde je naše místo. Kultura sexismu je tak integrální součástí životů žen, že i pro ty otrlejší z nás je často jednodušší ji vytěsnit a všechny ty řeči a pohledy přecházet. Když se ozýváte moc často a věci se nemění, váš hlas slábne. A po čase utichne úplně.

Přesně takovou taktiku volí i obtěžovaná: ve svém vyjádření řekla, že atmosféra na natáčení je taková přátelská. A že to je celé nafouknuté. Rozumím jí – lidé, kteří se dopouštěli nevhodného chování vůči ní, jsou její kolegové, nadřízení, kteří rozhodují o její práci. Jsou to lidé s nesporně větším společenským kapitálem a potkává je pravidelně.

Vystoupit z předem zaběhnutých rámců, nahlédnout je jinak a získat sílu k jejich proměně je těžké i v jednodušších situacích než jsou případy sexuálního obtěžování. Zvlášť pokud veškerá váha odpovědnosti leží na bedrech obětí a protistrana jde nápravě naproti jen velmi neochotně, bez zjevné sebereflexe, bez respektu k perspektivě druhých.

Dokud si nezvykneme problematické momenty posuzovat optikou těch, kteří v nich jsou ponižováni, kráceni na svých právech, zesměšňováni, bude běžné dál v televizi vídat privilegované muže, jak sahají neprivilegovaným ženám na zadky. Jen atmosféra bezpečí a přijetí může otevřít rány, které si podstatná část populace nese s sebou. Jestli muži chtějí, aby se ženy o kultuře sexismu naučily mluvit, musí začít vnímat celý kontext a začít u sebe.

Ptát se, jestli se sami nedopouštějí nevhodného chování, a jestli ano, změnit to. Může přitom jít o mnohem subtilnější, nenápadnější věci, než jaké jsme měli možnost vidět u Maroše Kramára. Teprve ve společnosti, která naslouchá, se ze slov stává plnohodnotná diskuse. Televize JOJ udělala k jejímu zahájení první, podstatný krok: přiznala, že je problém. Teď zbývá všechno to ostatní.

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít