10. prosince  2011  rubrika: Názory a argumenty

Jan Bednář: Peroutka komentuje pád Alexandra Dubčeka

Nápis - Dubčeku, nesmíš ustoupit, věříme - Foto: Soukromý archiv Pavla Macháčka

Nápis - Dubčeku, nesmíš ustoupit, věřímeFoto: Soukromý archiv Pavla Macháčka

Když byl v dubnu roku 1969 donucen odstoupit z funkce první tajemník Komunistické strany Československa Alexander Dubček, zmizela poslední naděje, že se snad podaří udržet alespoň něco z nadějného předchozího období Pražského jara.

Trvalá – i když údajně „dočasná“ – přítomnost sovětských vojsk v Československu dávala Moskvě možnost vyvíjet zcela systematicky a cílevědomě velmi silný, dlouhodobě neodolatelný nátlak na tehdejší čs. vedení a prosazovat zpočátku sice pozvolna, ale za to soustavně a nenávratně postupné změny politického kurzu v duchu tzv. „normalizace a konsolidace“, jak to účelově nazýval sám Gustáv Husák, který Dubčeka ve funkci okamžitě nahradil. 

Trvalo ještě skoro rok, než zmizel Dubček docela z našeho veřejného života. Nakrátko se stal předsedou Federálního shromáždění, ale už v září 1969 ztratil všechny své stranické funkce a koncem roku i poslanecký mandát. Následně byl „uklizen“ na velvyslanectví do Turecka a napřesrok definitivně vyloučen z komunistické strany. To už u nás vládla hluboká normalizace. 

Někdy překvapuje Dubčekova neschopnost se bránit – anebo aspoň bránit principy, za něž se předtím tak vehementně zasazoval. Jak mohl v roce 1969 jako předseda Federálního shromáždění podepsat tzv. pendrekový zákon, který policie v zápětí použila proti demonstrantům? Dubčekovi zjevně chyběla jakási vnitřní rezistence. 

Naproti tomu Gustáv Husák se chopil své veliké příležitosti bez skrupulí. Nejenže své tehdejší stranické kolegy – Indru, Jakeše, Koldera, Kapka aj. – převyšoval nejméně o hlavu svou přirozenou inteligencí, nedělaly mu kupodivu žádné potíže ani veřejné líbánky s Brežněvem. 

Osud Československa tak padl do rukou ambiciózního muže, který zpočátku ujišťoval, že nedovolí, aby se opakovaly politické procesy z 50. let. Existovala tehdy opravdu ve veřejnosti velká obava z návratu stalinismu. Ten se pochopitelně ve své nejvypjatější podobě nevrátil, ale ani Husák pak politickým procesům nezabránil a rok po invazi, nejpozději od počátku 70. let, plnili kriminály noví političtí vězňové, často za dosti drastických podmínek. 

Normalizátor dr. Gustáv Husák mohl zpočátku budit dojem, že nedojde k nejhoršímu – už proto, že si sám odpykal v komunistickém vězení deset let. Ale nakonec se vlastně zachoval stejně jako kdysi maďarský Kádár anebo polský Gomulka. 

Rádio Svobodná Evropa vysílalo krátce po odvolání Alexandra Dubčeka, 26. dubna roku 1969, následující komentář, který napsal Ferdinand Peroutka. 

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas

Autor:  Jan Bednář

Nové články v rubrice

  • 1. března  2013     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Zdeněk Velíšek: Národní volby a osud Evropy

    V Evropě sdružené v EU už pěkných pár let nerozhodují volby do národního parlamentu jen o budoucnosti země, v které se konají. Přesto tam dodnes snad nikde voliči nevolí podle toho, jak jejich hlas ovlivní budoucnost...

     
  • 28. února  2013 v 18:00     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Markéta Šindelářová: Papež odchází

    Sedm let, 10 měsíců a 9 dní – tak dlouho trval dnes večer končící pontifikát Benedikta XVI. Pontifikát, který – o tom není pochyb – byl poznamenán řadou skandálů. Často se mluví o tom, že jejich propuknutí muselo papeže...

     
  • 28. února  2013 v 17:30     Audio  rubrika: Názory a argumenty

    Lukáš Jelínek: S komunisty to neumíme

    Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas